xxxxxxxx xxx
xxxxxxx
xxxxxxxxx xxxxx
xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxx xxx xxx xxxxxx xxxxx xxx xxx xxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxl Rychetský a soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Jan Filip, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Vladimír Sládeček, Radovan Suchxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxx xxxxxxx xx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxx názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. září 2016 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. listopadu 2017
toto stanovisko:
Zxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxx xx xxxxxení obnovy řízení [§ 283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 oxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx
xxxxxxxxxx
xx
xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx
xx xxx xx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxnost, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 38/18 a jíž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2015-1543 ze dne 17. 7. 2017 a uxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxx xxx x xx xxxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxxx
xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxx x xxxxxx x xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx v rámci kterého byl stěžovatel rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1458/2015-61 ze dne 25. 5. 2015 shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxx x x xxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxtivů svého jednání.
3. Městský soud v Praze stěžovatelův návrh projednal ve veřejném zasedání a jako nedůvodný jej ústavní stížností napadeným usnesxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx o vině soud v původním řízení údajně nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Městský soud také vyxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxdu se zákonem potrestány.
4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání ústavní stxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxla prokázána i jinými důkazy než jeho výpovědí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá i to, že stížnostní soud měl nařídit veřejné zasedání.
5. Čtvrtý xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxxxe nalézacím soudem zjištěný stav - je v souladu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy. Tím se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezecx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxx x xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx x 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a předložit tuto otázku k posouzení plénu.
6. Ačkoli je v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1576/17 ze xxx xx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xxxxxx jen na situace, kdy stížnostní soud provádí dokazování (k čemuž ve věci, z níž návrh na přijetí stanoviska vzešel, nedošlo), dle názoru čtvrtého senátu xxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx x x xxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxxx xxx xxxxx x xxxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx narativních částí ani nelze jednoznačně dovodit, že by v tehdy posuzovaných případech stížnostní soudy prováděly dokazování (tím spíše, že provedly xxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxly).
II.
Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu
7. Právem obviněného, aby o stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí o návrhu na obnovu řxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxx
xx x xxxxxxxx xxx xxx xx xx xxx/04 ze dne 18. 5. 2004 s odkazem na zákonnou úpravu (§ 240 trestního řádu) konstatoval, že nelze považovat "postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí učixxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xx xxe 3. 5. 2007 k tomu s odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515) doplnil, že i "v jiné souvislosti Ústavní soud v minulosti doxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxx xx xx xxxxxxx xxxxednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem".
9. Nálezem sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 1xxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xávrh v neveřejném zasedání zamítl (a to navíc za situace, kdy odsouzenému nebyla stížnost státního zástupce doručena). Ústavní soud konstatoval, že "xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx x xxx xxxxx x xxxestního řádu], se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 [trestníhx xxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxli soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ... napadené rozhodnutí zrušit a sám nxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxx x xxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx
10. Ústavní soud se s východisky nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ztotožnil i v dalších případech řešících totožnou procesní situaci (tedy kdy stížnostní xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxx x xxxxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xx xxx xx. 3. 2012 a nálezy sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141), sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. I. ÚS 282xxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxx xxxx xxxxx
xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x x xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxají jen a pouze na situace, kdy stížnostní soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí, kterým obnova řízení byla povolena. To potvxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx x xxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx
xxx x xxxxxxxx xp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012 Ústavní soud např. uvedl, že nález sp. zn. III. ÚS 608/10 "zjevně nedopadá na případ stěžovatelův, neboť rozhodnutím xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxx x xxxxxxxx xxx xxx xxxx xx x977/11 ze dne 20. 6. 2013 se Ústavní soud "neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a práva na spravexxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx x x xxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xasedání tu není výslovně předepsáno. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 ... neobstojí, protože vychází z jiného skutkoxxxx xxxxx xxxx xxx x xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xx xxxxxxxti státního zástupce vyjádřit)".
13. Usnesením sp. zn. I. ÚS 2942/14 ze dne 12. 11. 2014 Ústavní soud xxxxxxxxxx xx x xxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx usnesení, kterým byla obnova řízení povolena, a zároveň návrh na obnovu řízení sám zamítl. Stížnostní soud totiž přehodnocoval důkazy, aniž by je sám pxxxxxxx x xxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx x xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxal, že "v projednávaném případě jde ovšem o odlišnou věc. Stížnostní soud neprováděl dokazování ani nepřehodnocoval důkazy ve spisu. Jeho rozhodnutí xxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxx xx x xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxtní soud prováděl přezkum pouze po stránce právní, nikoliv skutkové". Prakticky shodně Ústavní soud odůvodnil i usnesení sp. zn. IV. ÚS 2365/14 ze dne 1x xxx xxxxx
xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxxx x xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxx xxx xxxx xx xx8/10 je potřeba vnímat jako celek a nevytrhávat jeho jednotlivé části, nadto bez zohlednění jeho právního a skutkového kontextu. Dle Ústavního soudu pxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xijak tím totiž nedochází k porušení zásad kontradiktornosti či práva obviněného zpochybnit prováděné důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx x x xxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xx xxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx rozhodováno ve veřejném zasedání a krajský soud závěry tohoto soudu plně akceptoval, nelze hovořit o porušení základního práva stěžovatele na veřejnxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx
xxx xxxxxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxochybně patří mezi základní zásady trestního řízení, se uplatňují v celé své šíři v hlavním líčení před soudem prvního stupně, které je i těžištěm celéhx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xx xxxxxxxx xe specifikům té které fáze řízení. V řízení o opravném prostředku jsou obecně zákonem předvídány dvě formy projednání věci - veřejné a neveřejné zasedáxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxeného konstatovat porušení zásad veřejnosti a ústnosti a krajskému soudu není v tomto ohledu možno nic vytknout".
16. Ke změně právního názoru došlo (xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx x xxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx odlišnému skutkovému a právnímu kontextu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2518/15), Ústavní soud aplikoval závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2xxx xx xxxxxx xxxx xxxx x xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxítnut. Ústavní soud v tom shledal porušení stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"). S argxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxx xx xx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxxitulace nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 pouze v jediném odstavci konstatuje:
"Při zohlednění postulátu, který Ústavní soud zaujal ve vzpomínaném ,piloxxxxx xxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxx x xxx xxxxx x xxxxxxxxho řádu] je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxiž v porovnání s ustanovením § 263 [trestního řádu] upravujícím řízení u odvolacího soudu je zřejmé, že i odvolací soud může o odvolání rozhodnout v nevxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx x xxxx xxx x xxxx xxxxx x xxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x x 263 odst. 1 písm. b) [trestního řádu], tedy tehdy, kdy o odvolání soud nerozhoduje věcně. Jinak je povinen rozhodnout ve veřejném zasedání. V nyní souzexx xxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxh podmínkám rozhodování soudu druhého stupně o odvolání."
17. Nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 nebyl v judikatuře Ústavního soudu bezvýhradně následován. xx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxxx x xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxx xn. III. ÚS 608/10 nijak nedopadají "na případ, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí (jak tomu bylo v případě stěžovatele), přičemx xxx xxxx xxxxxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokazování již neprovádí”. Neústavnost postupu stížnostního soudu v podobě nenařízení veřejného zasedáxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxx x xxxxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxě na vznesenou námitku nenařízení veřejného zasedání Ústavní soud nereagoval.
18. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17 se Ústavní soud pokusil odlišit txxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xx xxxxxx x xxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xxxx xxxxxx
xxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxx x xxxxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxx xx xxx xxx xx xxxx xU 19/33 SbNU 409), obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazůmx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx x x xxxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxobem, aby nedošlo k posuzování viny odsouzeného (stěžovatele), jak plyne např. z nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343). V posuzxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxní posuzované věci nebyly splněny podmínky pro ingerenci Ústavního soudu obdobnou nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016. Před vrchním soudem nexxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxx x xxxxxxx xxxezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705), srov. bod 15; na řečeném ničeho nemění ani stěžovatelem zdůrazňovaná okolnost, že se vrchnx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxx
xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxká práva, kdy podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, § 59 a 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omxxxx x xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx x xxx xxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud v jixxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxančnosti trestního řízení."
19. K nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 se Ústavní soud znovu přihlásil v nyní překonávaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 1xx xxxxx x xxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxáv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"). Nad rámec odkaxx xx xxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx
xxxx
xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx
xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx prvně zaměřilo na to, zda povinnost stížnostního soudu rozhodnout ve veřejném zasedání vyplývá ze zákonné úpravy. Bylo-li by tomu tak, muselo by se pléxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxx xxxxiústavnost. V opačném případě, tedy pokud zákon veřejné zasedání pro řízení o stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení, nestxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxx x xxxxx x xxxxxx x xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxx xx xxxxx xx xxx xxxe), jak dovodily nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17.
xxxxxx
xxxxxxx xxxxxx
xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxx x xásl.), neveřejné zasedání (§ 240 a násl.) a vazební zasedání (§ 73d). Dle § 240 trestního řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonex xxxxxxxxxxx xx xx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxdl, že formou zasedání je či může být neveřejné zasedání (např. § 263 odst. 1 trestního řádu).
22. Dle § 286 odst. 1 trestního řádu rozhoduje soud o návrhx xx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx x xx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx x x xxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxxxxání. Dle § 286 odst. 3 trestního řádu je proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Hlava sedmá trestního xxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx x x xxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxx xxxx xxxhoduje zásadně v neveřejném zasedání, což dopadá i na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na obnovu říxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxx
xxx x xxxxxx xxudů souladný se zákonem může nicméně být v rozporu se základními právy účastníků řízení. Plénum Ústavního soudu se proto zaměřilo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy x xxx xx xxxxx x xxxxxxxx x xxxxx xxxxx xxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx x xxx xxx xx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx x xxxxxx na obnovu řízení ve veřejném zasedání.
III./B
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
24. Ustanovení čl. 6 odsxx x xxxxxxx
xxxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx x x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxzpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovanéx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxx xx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx
xxx xxxxxxxx xxánek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nicméně na řízení o návrhu na obnovu řízení vůbec nedopadá. Úmluva totiž nezaručuje právo na zxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx x xxxxxxěnosti trestního obvinění (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bochan proti Ukrajině ze dne 5. 2. 2015 č. 22251/08; § 4xx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xx xxxxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xxxxxxxxx
xxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxx práva přesto v některých případech vztáhl ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na řízení o návrzích na obnovu řízení, a to tehdy, pakliže právní úprava takto naxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxx xxxxx xx xne 29. 7. 2004 (č. 77562/01, § 40 a násl.) proto např. zohlednil, že na Maltě se lze obnovy řízení domáhat námitkou nesprávného právního posouzení věci, cxx xxxx xxxx x x xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx x xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxedků spadajících pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. i rozsudek ve věci Maresti proti Chorvatsku ze dne 25. 6. 2009 č. 55759/07).
27. Není však pochyb, že návrx xx xxxxxx xxxxxx xxxxx x xxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxx xxx x xxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxadá do úvahy ve věcech pravomocně skončených a jejím smyslem není napravit případná pochybení soudů v původním řízení (k tomu slouží dovolání a případnx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xteré dříve nebyly soudu známy. Podání návrhu na obnovu řízení není až na výjimky [§ 279 písm. b) trestního řádu] časově limitováno, návrh nepředstavuje xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxskému soudu pro lidská práva), a rozhodnutí o něm závisí mimo jiné na uvážení soudu, zda by tvrzené nové důkazy a skutečnosti vůbec mohly ovlivnit výsledxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxx x xxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx 6 odst. 1 Úmluvy.
III./C
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
28. Výroky tímto stanoviskem překonávaných nálezů se omezily (xxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), který (byť za jiné situace) shledal v nenařízení veřejného zasedání i porušení čl. 38 odstx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxx xxxxedkem shledaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
29. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxx x xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx
xxx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxxx
xxxxxx xx xxxxxx xxx xxxx xxx xxxa projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v pxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx
xxx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx
xxxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně."
32. Ačkoli Listina výslovně umožňuje zákonodárci stanovit výjimku pouze z práva na veřejné projednáxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxx x xxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxx xxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxat společně s čl. 96 odst. 2 Ústavy (který umožňuje výjimku i ze zásady ústnosti). Konstatoval tehdy, že "výraz ,jeho věc‘ je nutno vykládat tak, že Listxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xx x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxx xxxx x xxxxx xxci‘ jednal v jeho přítomnosti a veřejně, pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy nestanoví výjimku, což je však možné jen u zásady ústnostx x xxxxxxxxxxxx
xxx x xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxedáních bez přítomnosti účastníků řízení, má-li takový postup patřičnou oporu v zákoně. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02 ze dne 28. 5. 2002 (ST 15/xx xxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxx xxxx xxxxxx xx "[je] věcí úvahy [Nejvyššího soudu], zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání”, přičemž "Ústavnímu soudu zpravixxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx
xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, je založen na dvou základních východiscích. Zaprvé, že účastníci mají možnost, aby jejich věc byla xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxsko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02), což odpovídá i dlouhodobé praxi Ústavního soudu, jenž hodnotí řízení před obecnými soudy, byť probxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxxxx
xxx xxxxxxx xxx xxxavní konformita projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních plyne z jejich povahy, neboť jsou obvykle zaměřeny na posouzení právních oxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xám dokazování nezopakuje, případně nedoplní [srov. § 259 odst. 3 trestního řádu nebo § 213 občanského soudního řádu; srov. i nálezy Ústavního soudu spx xxx xxxx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx x x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx za přítomnosti účastníků řízení, pakliže se tohoto práva nevzdají [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143)]. Nadxxxxxx xxxx xxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxx xxxx xx x xxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xádu], k němuž následně dochází také za přítomnosti účastníků.
36. Není žádný důvod, proč by právě uvedené nemělo platit i pro řízení o návrhu na obnovu txxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx xx x xxx xxxxxxxxxxx x xxxx x xxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxxícím řízení, v němž byl obžalovaný pravomocně odsouzen. Je pravda, jak uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, že obnovovací řízení je v řadě xxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxx x xxxx xxxxxxx xxx xx xxxxxxxxxx x xxx xxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx xové důkazy nebo skutečnosti dle § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů a zásadám ústnosti a bezprostřednosti a xx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx x xxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxace, kdy soud druhého stupně na základě zopakování či doplnění dokazování učiní odlišné skutkové závěry (srov. § 259 odst. 3 trestního řádu).
37. I v říxxxx x xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx x xxx xx xxxouzený možnost být přítomen projednání své věci (kterou ostatně měl již před nalézacím a odvolacím soudem v původním řízení) a vyjádřit se ke všem prováxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxštěný skutkový stav. Ovšem pokud soud prvního stupně návrh na obnovu řízení zamítne a stížnostní soud se s jeho hodnocením ztotožní, k přehodnocování dxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xx xšem prováděným důkazům konáním neveřejného zasedání vůbec dotčeno (na čemž nic nemění, obeznámí-li se stížnostní soud s obsahem spisu vedeného v dané xxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxx xxxx ÚS 1576/17), přičemž právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti bylo naplněno již před nalézacím soudem [srov. i nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze xxx xx xxx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx x xxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxplnil v neveřejném zasedání dokazování, na základě čehož pak rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, shledal porušení práva vyjádřit se k prováděným xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxx xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxdu, nemusí mít nutně ústní charakter].
38. Překonávané nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 svou argumentaci stavějí na nálezu sp. zn. IIIx xx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xx xx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxu dopadající na řízení o odvolání (bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16). V neveřejném zasedání tak podle nich lze o stížnosti rozhodnout jen v případech, xxx xx xxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxx
xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xonstatoval, že na řízení o stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení "je třeba přiměřeně aplikovat závěry ohledně práva na přítomnost u jednxxx x xxxxx xxxxxxxx xx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxd odvolacím soudem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)], v nálezech týkajících se rozhodování obecných soudů o výkoxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xx xx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx xxx xx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxxx xxxx xxxxx I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008 (N 200/51 SbNU 439), I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367)], případně v nálezech ohledně práva na přítomnost x xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxx xxxx xxxx xxx xx xxxxxx xx xxx xx xxx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxlezy se přitom zabývají situacemi, kdy soud druhého stupně znemožnil obžalovanému účast na nařízeném veřejném zasedání, na němž mu nadto zpřísnil trexx xxxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxx xx xxxx07 ze dne 26. 4. 2007 a sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009), kdy se nezabýval námitkami uplatněnými ve stížnosti (sp. zn. I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 200xxx xxx x x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxx xx xx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxxx x xxxx x xxxxxním řízení - nemohl vyjádřit k argumentům protistrany (sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009).
40. V nálezu sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (na nějž xxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxzení o změně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný): "Zmeškání veřejného zasedání před soudem prvního stupně pak nelze dohánět v řízení o oxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx s čl. 38 odst. 2 Listiny, se proto v daném kontextu nejeví jako případná, neboť stěžovatel se sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u nalézacíhx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxy se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Jinými slovy, dle Ústavního soudu i v řízení o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný postačí konání xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx x xx xxxxxxx x x xxxxxxxx xx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx
xxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxx xx. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) tedy závěr učiněný nyní překonávanými nálezy dovodit nelze. Nelze tak učinit ani z té části nálezxx x xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xx x xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxx x xxx xxxxx x xxxxxxího řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxx x xxx xxxxx xx x xxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx řeší, za jakých podmínek může odvolací soud učinit jiná skutková zjištění.
42. Nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 se tudíž ocitly v rozpoxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxx x x xxx xx xxxxx x xxxxxxxx
xxx x xxxxxxx x xx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxní soud zásadně nemusí k projednání stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nařídit veřejné xxxxxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxtěný skutkový stav způsobem ovlivňujícím jeho právní závěry a nezopakuje-li, resp. nedoplní-li dokazování provedené před nalézacím soudem, případxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx
xxxxx xxxxxxxxx xx xx
xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xx., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř.